Ivana Bednářová | archiv Lucie Výborné
Lucie Výborná. Hlas, který známe z ranního vysílání Českého rozhlasu. Tvůrkyně televizní talk show. Žena, která se vydává na polární expedice, a přitom stojí nohama pevně na zemi jako máma a manželka. A nově také autorka své čtvrté knihy Nedokončená dobrodružství. Povídali jsme si o cestách, které neskončily podle plánu, i o malých radostech všedního dne.
Vaše čtvrtá kniha se jmenuje Nedokončená dobrodružství. Vždycky slýcháme o expedicích, které dopadly skvěle. Co vás vedlo k tomu psát právě o těch, které zůstaly „otevřené“?
Nepodařilo se mi dokončit cestu k jižnímu pólu, a protože součástí knihy je můj deník z polární expedice, zamyslela jsem se nad tím, jak mě lidé vnímají. Došlo mi, že většinou jako osobu, které se všechno povede, a tak jsem se do knihy rozhodla přidat i momenty, kdy se ne všechno dařilo podle plánu.
V našem hezky zorganizovaném a dobře pojištěném světě se míra jistoty stále zvedá, ale na expedicích nebo výpravách se často věci dějí jinak, než je naplánováno.
V knize je i příběh z Ladakhu, kde jsem měla být hlavní hrdinka příběhu, a nakonec jsem skončila jako ošetřovatelka v indické nemocnici, protože kamarád měl nehodu a nebylo, kdo by se o něj postaral. Sháněla jsem mu léky, jídlo a spala na jednotce intenzivní péče pod jeho postelí v podmínkách, které popisuji v knížce. Získala jsem ale daleko víc.
Vaše psaní začalo u knihy Fit maminka, hodně ženského a osobního tématu. Teď se dostáváme k polárním deníkům a extrémním výpravám. Jak se mění nejen vaše knihy, ale i vy sama?
Fit maminka je vlastně spíš naučná publikace – chtěla jsem v těhotenství cvičit, ale všichni mi říkali, že to nemám dělat. Kniha tohoto typu na trhu chyběla, tak jsem ji napsala já. Když bylo dceři deset let, začala jsem se vracet do hor. A hory vás změní. Nejsem dobrodruh, jak mi občas lidé říkají. Miluju přírodu, její krásu v každém detailu, přemrzlé jeřabiny na stromech zakryté prvním sněhem, plavné kroužení dravců nad skalami, momenty, kdy stoupáte po zamrzlých pláních k alpskému vrcholu a sníh kolem vás se začíná třpytit v pastelových barvách úsvitu… Mám ráda zimu, ctím nepohodlí, protože i to mě částečně udělalo tím, kým jsem.
Kromě knihy vás teď vídáme i v televizní talk show. Jaké je to vést rozhovor před kamerami – je to jiné než v rádiu, nebo dokonce při psaní knihy?
Televizní talkshow je jiná disciplína. Víte, nemyslím si, že talkshow je nutně továrna na srandu a lidé mají každou minutu padat ze židle smíchy.
Pořád mi jde o to, co se v dnešní době začíná obecně trochu vytrácet, a to je obsah. Ale v televizi na rozdíl od rádia mám hosty tři a je to vlastně společný rozhovor nás všech, protože hosty pojí jediné téma.
Rozhovor v rozhlase nebo v mém podcastu jde víc na hloubku, je intimnější, může otevřít víc témat … je to prostě jinak.
Žijete velmi intenzivně – ráno rádio, rodina, cesty, televize a teď kniha. Máte nějaký svůj rituál, který vás vrací do klidu? Co je váš malý luxus všedního dne?
Procházka se psy! Meditace. Pomalé cvičení. Dobrá káva. Nečekaný úsměv. Hluboké nadechnutí. Dlouhý spánek. Věta, která mě donutí přemýšlet… Je toho moc! Vím, v jakém luxusu žijeme, uvědomuju si to každý den. Vím, že nic z toho netrvá věčně a nasávám i zdánlivě obyčejné momenty jako houba!
Moc neposedím, mám obrovskou žízeň po životě. V samotě dlouhých pochodů na lyžích nebo jen tak s batohem si pak rovnám myšlenky a čistím hlavu.
Někdy se mi po horách a mé přítomnosti v nich zasteskne tak intenzivně, že si musím přeorganizovat čas a jít se proběhnout po hřebenech Krkonoš. Vzduch je cítit podzimem, svítá a když nabírám do plic svěží a trochu mrazivý vzduch a nohy se rozběhnou, jsem ochotná uvěřit, že něco božského je i v nás.
Vaše kniha má v názvu „nedokončená“. Platí to i pro život? Je krásné, když některé věci zůstanou nedořečené?
Asi jak které a jak pro koho. V literatuře a ve filmu mě otevřené konce baví, dávají vám prostor pro vlastní řešení. Ale protože už pár měsíců intenzivně pracuji na podcastové sérii o paliativní péči, vím, že je dobré některé věci uzavírat, dokončit, dovysvětlit a zahojit. Moji hrdinové díky tomu vedou radostnější život a někteří daleko déle, než jim lékaři předpověděli. A víte co? Naše dobrodružství v životě stejně v nějakou chvíli zůstanou nedokončená, s tím je prostě třeba se smířit. I v nedokončeném je radost, laskavost, smích a třpytivé krystalky lidskosti.
