Prasynovec slavného siláka
Když se na sebe podíváte jako cizí člověk, který vás nezná: kdo jste byl před 20 lety a kým jste dnes?
Před 25 lety jsem byl plný rodinných ideálů. V jednom okamžiku se rozplynuly jako mlha po východu sluníčka, když mi bylo řečeno, že mám odejít. Následovalo hledání „mého“ místa. Vyplynulo z toho poznání, že naše genetické programy nejsou ty nejlepší možné, konformní s požadavky přírody a života. Vzpomeňme jen na dobu dinosaurů. Obývali Zemi 300 milionů let. A Homo sapiens? Nějakých 300 tisíc? Stačilo to k tomu, aby uvedli zeměkouli do nestabilního stavu. V době dinosaurů to změnila jen náhodná srážka s asteroidem. Takže dnešní Gustav Frištenský si vytvořil svůj vlastní svět. Sice na nižší životní úrovni, ale svůj život vnímám jako bohatý, vyplněný a uspokojující na čtvrté, páté úrovni Maslowovy pyramidy osobních potřeb a spokojenosti. Řečeno jinými slovy, nezabývám se řešením základních a z mého pohledu banálních potřeb.
Máte už svůj vrchol za sebou, nebo vás teprve čeká?
Majorita lidí probíhá klasickou „life curve“. Mládí, rodina, kariéra, status, zdraví a pak pád… Já jsem stále na cestě k vrcholu… (úsměv). Je to vlastně jako spirála, která se točí nahoru, stále výš a výš. Ideálně by život měl skončit na vrcholu této spirály. Myslím, že vrcholu dosáhne člověk v okamžiku, kdy ztratí vůli, kreativitu a iniciativu zabývat se sám sebou. Já tenhle pocit vůbec neznám. Stále je ještě plno věcí, které bych „rád“. Jako například mít na své straně, na úrovni svých očí, partnerku. Nebo ve stáří fyzicky neslábnout a neotevřít tak pole útokům chorob a „pohodlí“, proto dbám o zdraví a fitness. Určitě také nezanedbávám intelektuální úvahy o všem možném, které se zaměřují především na přírodní souvislosti a logiku. Jsem velmi pragmatický. V minulém roce jsem si například dodělal po dvou a půl letech pilotní licenci na kluzáky. A od koho to mám? Podívejte se na moje rodiče. Tatínkovi bude tento rok 95 a mamince je 87. Oba jsou jasného ducha, mysli a fyzicky se udržují denní návštěvou fitness centra. To je správné životní zaměření.
Jak komunikujete sám se sebou?
Na důchod jsem založil dvě malé – one man company – firmičky tady u nás na Moravě. Farmu na bio zeleninu a ovoce. A pekárnu, kde vyrábím vedle jemného pečiva také bezlepkové a veganské dobrůtky. Provoz a výrobu dělám skoro úplně sám. Ta manuální práce mi dává prostor pro přemýšlení a filozofování, je to neuvěřitelná úleva od všeho příšerného, co se děje mimo tyhle prostory. Na farmě jsem dokonce žil čtyři roky v karavanu. Mými spolubydlícími byly rodiny bažantů, kosů a holubů. Ke komunikování (přemýšlení) sám se sebou jsou „izolované“ prostory zapotřebí. Já nacházím tento předpoklad, když sám cestuju, při potápění, když kapitánuju plachetnici přes oceány nebo když se oddám divokému curvování na lyžích v Alpách, no a teď nově, když všemu uletím v bezmotorovém letadle a vznáším se nad tím vším zatěžujícím. Nechám vše někde mimo sebe. Dýchám z plných plic… To je fakt echt relax, prostor pro kreativní myšlenky a svobodné úvahy.
Každý má nějaké tajemství. Určitým druhem tajemství je osud. Věříte v něj? Proč se někomu vyplní a jiným ne?
Jestli někde existuje napsaný „plán“ každého života, to nevím. Ale jsem si jistý, že každý člověk se narodí s určitým genetickým programem, vlohami, nadáním, konstitucí. Co v životě z těchto zadání udělá, závisí především na jeho vůli. A patří k tomu i pořádná porce štěstí. Proč jsem se nenarodil třeba někde v Africe, to nikdo nemůže vědět. Není to ani relevantní, a proto bychom se měli soustředit na to, co máme, co můžeme ovlivnit a co chceme.
To, že jsem jeden z potomků rodiny Frištenských, je prostě náhoda. Osud to není. Osudové bylo, když rodiče v roce 1968 emigrovali do Švýcarska. To změnilo a poznamenalo můj život zcela určitě. Na to jsem neměl žádný vliv.
Zhroutil se vám někdy svět? Kdy jste si řekl: Tak to je konec…
Ne… Vlastně krátce ano. A stejně vytlačuju pocit, že mě to i dnes stále ovlivňuje. Nejspíš jsem ještě nenašel silnější alternativní řešení, které by negativní událost v minulosti vymazalo. Vyhazov (rozvod) z rodinného kruhu, který se zakládal na křivdě, byl velmi silný otřes mojí duše, životního zaměření a i dobré vůle k řešení. Jenže v minulé, ale i dnešní právní vědě mají ženy (ještě) navrch. Tenhle „matriarchát“ se začal právě měnit v „patriarchát“. Budoucnost bude strastiplná a ne vždycky spravedlivá. Já hlasuji pro stejnoprávnost. Tato myšlenka zůstane asi pouhou iluzí, neboť jen málo lidí je schopno ovládat genetický program.
Co byste v životě udělal ještě jednou, ale lépe?
Počkal bych až do důchodu a pak bych teprve založil firmu zabývající se privátním bankingem… (Úsměv.) Bohužel jsem to udělal mnohem dřív a 13 let před důchodem jsem tento skvělý job v bance opustil. Rozhodnutí se rychle ukázalo jako ne zcela ideální. Dostal jsem se do spárů švýcarské finanční kontroly, která mě stála každý rok dost peněz, což navíc bylo ještě doprovázeno dlouholetým obdobím placení alimentů a rodinných podpor.
Pokud se postupně ve vzpomínkách vracíme do minulosti, zjistíme, že důsledek toho, kde jsme dnes, má začátek v jednom setkání, jedné situaci. Můžeme to pojmenovat jako osud?
Ani ne. Životní cesta podléhá mnoha vlivům. Každý faktor může člověk ovlivnit, nebo to aspoň zkusit. Někdo pracuje na svém osudu celý život, jiní to vzdají. Osudová setkání jsou výplodem různých úvah, myšlenek, rozhodnutí i odvahy. Na diskotékách a párty jsem nikdy neměl odvahu oslovit krásnou dívku kvůli obavě, že dostanu košem. A stejně jsem – sice jinde – našel spřízněnou duši, a možná už podruhé (úsměv). Jediný osud, který uznávám, je ten, že život je konečný, tomuhle osudu se vyhnout fakt nedá. A když se ještě jednou vrátím k Maslowovi, na dolních úrovních pyramidy je to u dotyčných lidi nejspíš osudové. Rozmáchnou pažemi, pokrčí rameny a konstatují, že to halt tak je. Čím výš člověk šplhá v pyramidě nahoru, tím větší množství svého osudu bere do vlastních rukou. Proto by se mělo věnovat mnohem víc pozornosti vzdělání a gramotnosti českého národa.
Autor: Martin Severa
