Ano, motto „Život je radost“ je dlouhodobě spojováno s českým malířem Vlastimilem Košvancem. Tato jednoduchá věta výstižně shrnuje jeho životní i tvůrčí filozofii – pozitivní pohled na svět, lehkost bytí, radost z barev, krajiny, hudby i každodenních okamžiků. „Když jsem jeho obrazy poznával hlouběji, pochopil jsem, že toto motto není pouhá fráze,“ říká Giuseppe Franzoni.
„Je to skutečný klíč k jeho dílu. Košvanec maloval radost – radost z barvy, ze světla, z krásy života samotného. A právě tuto radost bylo třeba znovu objevit.“
🖊 Ivana Bednářová | archiv Guiseppe Frazoni
NÁVRAT ZAPOMENUTÉHO MISTRA
Košvanec byl známý svými živými barvami, optimistickými motivy a energií, kterou dokázal přenést na plátno i na lidi kolem sebe.
Ve světě umění se jen výjimečně objeví příběh, kdy jeden člověk zasvětí desítky let života tomu, aby vrátil slávu téměř zapomenutému umělci. Takový příběh spojuje Košvance s italským sběratelem a mecenášem Giuseppem Franzonim.
Franzoni objevil Košvancovo dílo náhodou na začátku 90. let v Paříži. Okamžitě jej uchvátila technická brilance barev, práce se světlem i psychologická hloubka portrétů.
„Bylo to osudové setkání,“ vzpomíná Franzoni. „Viděl jsem obraz neznámého autora, ale kvalita byla nepopiratelná. Věděl jsem, že stojím před velkým mistrem. A zároveň jsem cítil nespravedlnost – jak je možné, že takové jméno téměř zmizelo z dějin umění?“
Z náhodného setkání se zrodilo celoživotní poslání: vrátit Košvance do povědomí evropské umělecké scény.
Jako prezident Museo Martinengo Villagana začal systematicky budovat reprezentativní sbírku jeho děl. Výstava v roce 2011 zde zaznamenala mimořádný úspěch. O rok později následovala prestižní prezentace v Palazzo Medici Riccardi ve Florencii. Úspěch se opakoval roku 2014 v Českém centru Milán i později v kulturním centru Fortezza del Priamar, Savona.
Odtud v roce 2015 expozice doputovala do Prahy, kde byla doplněna o deset Košvancových děl ze sbírek Národního muzea. Symbolicky se tak malíř, který zemřel téměř zapomenut, vrací domů s mezinárodním uznáním.
„Pro mne je Praha vyvrcholením této cesty,“ dodává Franzoni. „Je to návrat domů. Návrat jména, které nemělo být nikdy zapomenuto.“
OD MATEMATIKY K MALBĚ
Košvanec se narodil 14. prosince 1887 v Karlíně jako syn rukavičkáře a švadleny. Po studiích na lyceu nastoupil na Karlovu Univerzitu, kde se věnoval matematice a fyzice a zabýval se dokonce Einsteinovými teoriemi.
Jeho talent však rozpoznali malíři Vlaho Bukovac a Vojtěch Hynais, kteří jej přivedli na Akademii výtvarných umění. Získal stipendium Hlávkovy nadace a brzy se stal jedním z nejvýraznějších studentů své generace. Vyhrál Národní cenu malířství. Pohyboval se mezi realismem, impresionismem, postimpresionismem a symbolismem. Studijní cesty po Itálii, Francii, Německu i Balkáně rozšířily jeho vizuální jazyk i kulturní rozhled.
ILUSTRÁTOR DOBY A SVĚDEK POLITIKY
Vedle malby se výrazně prosadil jako ilustrátor a karikaturista. Ilustroval díla Jaroslava Haška, autora románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Jeho práce se objevily po boku avantgardistů, jako byli Václav Špála či Karel Teige.
Jako člen Umělecké besedy byl součástí intelektuální elity, která do Prahy přiváděla osobnosti typu Giorgio de Chirico či Carlo Carrà.
MISTR PORTRÉTU PRVNÍ REPUBLIKY
Košvanec se stal vyhledávaným portrétistou meziválečné Prahy. Jeho ateliér na Královce navštěvovala buržoazie, aristokracie i politické elity – mezi nimi i prezident Edvard Beneš.
Jeho obrazy z 30. let – elegantní ženy v zahradách Petřína, v kulisách Hradčan či Malé Strany – jsou vizuální oslavou života. Zde motto „Život je radost“ nabývá své nejčistší podoby. Radost z barvy, ze světla, z pohybu, z ženské krásy i z města samotného.
V roce 1939 uspořádal úspěšnou samostatnou výstavu, které se účastnil i Oskar Kokoschka.
PÁD, IZOLACE A DRUHÝ ŽIVOT
Válečné a poválečné události však jeho kariéru zlomily. Obvinění z kolaborace, soud v roce 1947, věznění a následná společenská izolace znamenaly definitivní konec veřejného působení. Po smrti manželky v roce 1949 se psychicky zhroutil. Poslední roky života prožil v chudobě a zapomnění. Zemřel v listopadu 1961.
„Umění může být umlčeno, může být pošlapáno, může být na čas vymazáno z paměti,“ uzavírá Franzoni. „Ale pokud je zrozeno z génia, nikdy skutečně nezemře. Košvanec je toho důkazem.“
ROK 2026 – VYDÁNÍ VÝJIMEČNÉ KNIHY O VLASTIMILU KOŠVANCOVI
Dílo malíře, jehož tvorba překračuje hranice své doby i země, dnes opět vstupuje do evropského uměleckého kontextu. Přestože radost, kterou jeho život a umění přináší, může být umlčena, nelze ji vymazat – a dnešní zájem to potvrzuje.
Autorem publikace je italský historik umění Giuseppe Franzoni, který Košvancovi zasvětil významnou část svého profesního života a patří k jeho největším obdivovatelům a znalcům.
Kniha bude slavnostně představena a pokřtěna osobně Giuseppem Franzonim v květnu 2026 v Mariánských Lázních, kde čtenářům nabídne hluboký vhled do života a tvorby tohoto výjimečného umělce.
Klíčové novodobé výstavy
(z iniciativy Giuseppe Franzoni):
• 2011 – Museo Martinengo Villagana
• 2012 – Palazzo Medici Riccardi, Florencie
• 2014 – České centrum Milán
• následně – Fortezza del Priamar, Savona
•
2015 – Praha (výstava rozšířená o díla ze sbírek Národní muzeum) místo pořádání
České centrum, Italsky kulturní institut, Muzeum Smetana
•
2026 – vydání knihy o Vlastimilu Košvancovi, jejímž autorem je Giuseppe Franzoni
