Děti přijely na letiště společně s ředitelem Dětského domova v Opavě Danielem Víceníkem, který je doprovodil spolu s dalšími členy týmu. Pro většinu z nich byla návštěva letiště i samotné létání úplně novým zážitkem.

„Na letišti většina dětí nikdy předtím nebyla. Už čtrnáct dní dopředu se nemohly dočkat. Některé vstávaly ve čtyři hodiny ráno, přestože jsme odjížděli až v šest. Bylo vidět, jak moc se těší,“ říká Daniel Víceník.

Protože pro nejmenší děti by byl program ještě příliš náročný, byla vybrána skupina dětí mladšího školního věku. I tak byl jejich den plný emocí, objevování a radosti.

Letadla, motokáry i první splněné sny

Na letišti v Hronově čekal na děti atraktivní program. Připraveny byly dvě sportovní letadla Samba, legendární letoun Andula a také simulátor jízdy motokár.

Děti se postupně střídaly v letadlech Samba, kde si mohly vyzkoušet svůj první skutečný let. Ještě před vzletem absolvovaly krátké školení vedené způsobem, kterému rozuměly. Piloti jim vysvětlili, jak letadlo funguje, proč má křídla, jak probíhá vzlet a přistání a co je během letu čeká.

Zatímco jedna skupina létala, ostatní děti si užívaly simulátor jízdy motokár. O ten se staraly dvě instruktorky, které samy aktivně motokáry jezdí. Dětem předaly své zkušenosti, ukázaly jim základy závodní jízdy a přiblížily jim svět motorsportu. Nechyběl ani fotbal a další společné aktivity.

Po individuálních letech následovalo společné občerstvení v podobě pizzy a vyvrcholením celého dne byl společný let všech dětí legendární Andulou.

Možná jednou budu pilotem

Nejsilnější okamžiky často přicházejí v jednoduchých větách. Po přistání jedno z dětí s nadšením řeklo:

„Bylo to super. Nikdy jsem neletěl.“

Právě takové momenty jsou hlavním smyslem projektu Piloti dětem – ukázat dětem nové možnosti, probudit v nich sny a dát jim pocit, že i jejich budoucnost může mít mnoho podob.

Piloti dětem jako putovní symbol dobrých skutků

Karel Průša chce, aby tato akce nebyla pouze jednorázovým počinem. Proto nechal vytvořit logo Piloti dětem, které má fungovat jako putovní symbol a motivovat další firmy, podnikatele i organizace k podobným aktivitám.

„Tento projekt nevznikl proto, abychom uspořádali jednu hezkou akci a tím skončili. Chtěl bych, aby logo Piloti dětem putovalo dál a stalo se symbolem toho, že firmy mohou dělat něco dobrého a věnovat svůj čas dětem. Každý máme něco, co můžeme nabídnout – někdo letadla, někdo sport, umění, řemeslo nebo své zkušenosti. Nemusí to být finančně náročné. Důležité je vytvořit dětem zážitek a vykouzlit jim úsměv na tváři,“ říká Karel Průša.

Iniciativa Piloti dětem, realizovaná v rámci nadačního fondu Czech2Space, chce propojovat lidi, firmy a organizace, které věří, že společenská odpovědnost není jen o finanční pomoci, ale také o osobním zapojení, věnovaném čase a sdílení vlastních zkušeností.

Jedno odpoledne může změnit dětský pohled na svět. Jeden zážitek může inspirovat nový sen. A jeden úsměv může být začátkem něčeho velkého.

Na realizaci prvního ročníku se podílel především nadační fond Czech2Space, dále Aeroklub Hronov, Brute a společnost Elio Jet.

Projekt Piloti dětem přináší jednoduché poselství:

Dělejme věci, které rozdávají dětem radost.

Článek Piloti dětem: Karel Průša chce inspirovat firmy k rozdávání dětských úsměvů se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Na první pohled je zámek v Rochlově romantika. Honosná barokní stavba v krajině západních Čech, několik století historie, vrstvy stavebních etap a historicky významné místo v rámci obchodní stezky mezi Norimberkem a Prahou. Avšak zestátnění areálu jej přivedlo do dezolátního stavu, budova byla určena k demolici a považována za životu nebezpečnou. Záchrana přišla těsně před demolicí nařízenou státem, když společnost Pegisan vstoupila do zámeckého areálu. Objekt byl dlouhodobě zatížen vlhkostí, část konstrukcí narušena, historické zásahy změnily režim zatížení stěn i základů. Starší jádro reagovalo jinak než pozdější dostavby. Nebyla to kulisa, byl to bortící se organismus v nerovnováze. Ing. Josef Ždych má však se záchranou památek bohaté zkušenosti a po vzkříšení staveb jako francouzské a německé ambasády v Praze, lázeňského domu Kriváň v Mariánských Lázních nebo kláštera v Kladrubech se rozhodl pro záchranu rochlovského zámku na vlastní pěst. 

VLHKOST JAKO SOUČÁST ROVNOVÁHY

Jedním z největších omylů při rekonstrukcích historických staveb je snaha „udělat je suché“. Historický objekt ale není novostavba. Určitá míra vlhkosti je součástí jeho fyzikální podstaty. Pokud by se radikálně vysušil, mohlo by dojít k dotvarování základů a k nevratným deformacím. Rekonstrukce rochlovského zámku proto nebyla o drastických zásazích, ale o citlivé regulaci. Obnovení proudění vzduchu, stabilizaci vlhkostního režimu, postupném sjednocování rozdílných konstrukčních částí. Ne o rychlosti, ale o trpělivosti.

STABILITA JAKO TICHÝ LUXUS

Jedním z klíčových zásahů bylo statické stažení objektu v podélném směru. Vložení nových táhel, návrat nosných prvků do krovu i do stropních konstrukcí. Neviditelná práce, ale zásadní pro jakoukoliv předválečnou budovu. Rozdílné základové poměry mezi starší a mladší částí bylo nutné zmonolitnit tak, aby budova fungovala jako jeden celek – ne jako soubor historických kompromisů. Luxus zde nespočívá v mramoru ani zlacení, luxus je stabilita a udržitelnost.

NEJTĚŽŠÍ ROZHODNUTÍ: PŘIZNAT SOUČASNOST

Paradoxně největší dilema nepřišlo u statiky. Přišlo u otázky, zda do historického krovu vložit novou věžičku a střešní okna. Kde končí respekt k historii a začíná zásah? Má současnost právo vstoupit do několikasetletého objektu? Nakonec převážila jiná úvaha: každá epocha by měla být na stavbě čitelná. Zámek se vyvíjel po staletí. Zámecká věžička není narušením historie, je jejím pokračováním. Nejde o kopírování minulosti, jde o dialog s ní. Věž v sobě navíc nese historické dřevěné prvky západočeské architektury. 

POKORA JAKO ZÁKLADNÍ NÁSTROJ

Rekonstrukce památky nezačíná technologií. Začíná studiem. Porozumět tomu, z jakých období objekt pochází, jaké materiály byly použity a jaké zásahy jej v minulosti změnily. A důležité je i pochopení místní půdy, klimatických podmínek. Teprve poté může přijít moderní řízení stavby, nové materiály a současné postupy, které zámek i celý areál postupně revitalizují. 

ROCHLOV JAKO DŮKAZ, NE JAKO SYMBOL

Zámecký areál v Rochlově ukazuje, že i když historie západních Čech a zámku byla krkolomná, vše může mít svůj šťastný konec. Z odepsané kulturní památky se stává místo odpočinku pro turisty, útočiště pro menší podnikatele i zázemí pro oslavy, výstavy a teambuildingy velkých firem. Je možné zachránit historický objekt tak, aby byl funkční i v současnosti bez agresivních zásahů? Na to zámek v Rochlově odpovídá beze slov.

Článek Když se historie neopravuje, ale chápe: Rochlov jako příběh pokory a odvahy se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

🖊 Dostihový spolek  |   Petr Šedivý

Od poloviny 19. století se Pardubice staly synonymem pro odvahu, eleganci a výjimečné sportovní výkony. Dostihové závodiště, založené roku 1856, postupně vyrostlo v jeden z nejrespektovanějších areálů kontinentálního překážkového turfu. Jeho jméno dnes rezonuje daleko za hranicemi České republiky – především díky legendární Velké pardubické, která patří mezi nejtěžší a nejprestižnější dostihy světa.

PARDUBICE – MÍSTO, KDE SE PÍŠE HISTORIE

Sto sedmdesát let existence pardubického závodiště je důkazem, že skutečné tradice dokážou překonat generace. Ať už přijedete jako milovník koní, host VIP tribuny nebo podnikatel hledající inspirativní prostředí pro setkání s partnery, jedno je jisté: atmosféra tohoto místa zanechá silný dojem.

Když se na startu Velké pardubické rozběhne pole koní a tribuny ztichnou v očekávání, nejde jen o sport. Je to okamžik, kdy se historie, odvaha a elegance setkávají na jedné trati.

A právě proto zůstává pardubické dostihové závodiště symbolem tradice, prestiže a výjimečnosti – už 170 let.

TRADICE, KTERÁ POKRAČUJE

Oslavy 170. výročí pardubického závodiště připomínají, že tradice není statická – je živá a stále se vyvíjí. Modernizace areálu, rozvoj mezinárodní spolupráce i rostoucí zájem zahraničních stájí potvrzují, že Pardubice si udržují pevné místo na mapě evropského turfu.

Závodiště dnes nabízí nejen vrcholné sportovní zážitky, ale také jedinečný prostor pro firemní akce, exkluzivní společenská setkání či zážitkovou gastronomii. Historické tribuny, rozlehlý parkový areál a atmosféra dostihového dne vytvářejí kulisu, která nemá v regionu obdoby.

DOSTIH, KTERÝ SE STAL LEGENDOU

Velká pardubická není jen sportovní událostí. Je to rituál, tradice a společenský vrchol podzimu. Od roku 1874 se každoročně odehrává dramatický souboj koní a jezdců na trati dlouhé téměř sedm kilometrů, která prověřuje odvahu, vytrvalost i dokonalou souhru mezi koněm a jezdcem.

Nejznámější překážka – legendární Taxisův příkop – se stala symbolem respektu, který tento dostih vyvolává. Překonat ji znamená vstoupit do historie. Právě tato kombinace náročnosti a tradice činí z Velké pardubické dostih, který fascinoval generace diváků a přitahuje pozornost médií i sportovních nadšenců z celého světa.

SPOLEČENSKÁ UDÁLOST SEZÓNY

Každý rok se při Velké pardubické setkávají špičky byznysu, politiky i kulturního života. Tribuny i VIP zóny závodiště vytvářejí atmosféru, která připomíná slavné evropské dostihové mítinky v Ascotu či Longchampu.

Elegance klobouků, stylové outfity, noblesní prostředí a setkávání osobností – to vše dává této události charakter, který přesahuje samotný sport. Pro mnoho hostů je Velká pardubická nejen vrcholem dostihové sezóny, ale také ideální příležitostí pro neformální obchodní setkání a společenské kontakty.

VELKÁ PARDUBICKÁ 2026

V letošním roce se poběží už 136. ročník legendárního dostihu, jehož titulárním partnerem je Slavia pojišťovna. Loňský ročník přinesl moment, který opět připomněl mezinárodní význam tohoto legendárního dostihu. Po dlouhých třech desetiletích totiž ve Velké pardubické zvítězil kůň ze zahraniční stáje – irský reprezentant, čímž prolomil dlouhou dominanci domácích stájí. Tento úspěch vzbudil výrazný ohlas napříč evropskou dostihovou scénou a naznačil, že Pardubice se znovu stávají magnetem pro špičkové zahraniční týmy. Očekává se proto, že v nadcházejících ročnících se na startu objeví ještě silnější mezinárodní konkurence, která prověří kvality českých favoritů. Vše se ukáže už druhou říjnovou neděli, která je tradičním termínem pro konání Velké pardubické. 

Článek Pardubické dostihové závodiště: 170 let tradice, odvahy a společenské prestiže se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Závodiště ve Velké Chuchli bylo vybudováno a zahájilo provoz v roce 1906. Iniciátorem i stavebníkem byl Český závodní spolek, jehož čestnými členy byli mj. arcivévoda Karel František Josef, c. a k. místodržitel Karel hrabě Coudenhove či dr. Karel Groš, starosta královského hlavního města Praha. Vedení spolku si bylo vědomo, že pro rozvoj dostihového sportu v českých zemích je třeba mít centrální dráhu v Praze, nebo v její blízkosti a volba padla na prostor mezi řekou Vltavou a obcí Velká Chuchle. První termín otevíracího dne byl stanoven na 23. září a noviny několik týdnů před plánovaným startem podrobně informovaly o dění, jež nejrůzněji souviselo s nadcházející slávou. Uskutečnění zahajovacích chuchelských dostihů v původním termínu však zabránily silné deště, a slavná premiéra tak připadla na 28. září 1906.

V den ”D” už ostrý podzimní vítr vysoušel dráhu a po poledni se na nový stánek usmálo i sluníčko. C. a k. dráhy vypravily jeden zvláštní vlak se 1650 osobami z nádraží Františka Josefa (Hlavního), ze Smíchovského nádraží pak přijelo jiným zvláštním spojem dalších 1150 lidí. Parníky připlulo 4000 diváků a na parkovišti se vedle drožek a fiakrů nacházel také tucet automobilů. Na tribuně byl zřízen poštovní úřad a vinárnu si pronajal tehdy vyhlášený pražský i vídeňský lahůdkář pan Lippert. V sedlech koní se představili také angličtí žokejové, a také jejich účast přispěla k velkému úspěchu prvních chuchelských dostihů. 

O pět let později závodiště ve Velké Chuchli proslavila jiná událost – naprostou senzací byl 13. května 1911 let aviatika Jana Kašpara z Pardubic do Prahy, kde si za místo přistání vybral právě chuchelskou dostihovou dráhu. 

Během první světové války se dostihy v Praze nepořádaly, ale se vznikem nové republiky se sem koně vrátili. Od roku 1920 se dostihy ve Velké Chuchli konají nepřetržitě a staly se neodmyslitelnou součástí společenského života hlavního města. Za více než sto let své existence závodiště překonalo řadu krizových okamžiků a období, např. požár stájí na sklonku druhé světové války nebo několik povodní včetně té nejničivější v roce 2002, jejíž následky se odklízely více než půl roku.

V současnosti je Chuchle Arena Praha stále nejdůležitějším českým dostihovým závodištěm, ale zároveň také moderním multifunkčním areálem. Sportovní sezóna s více než dvěma desítkami dostihových dnů a parkurových víkendů trvá zpravidla od začátku dubna do konce října. Konání eventů, ubytování a možnost aktivního ježdění v Jezdecké akademii pak nabízí celoročně.

Na dráze chuchelského závodiště už se konalo více než 18 tisíc dostihů. 

Článek Závodiště v Chuchli slaví 120 let své existence se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

🖊 Mgr. Svatopluk K. Jedlička   |   archiv Rotary 

Kdy a jak vznikla myšlenka na organizování těchto setkání?

Láska k jídlu a organizování různých akcí u jídla má mezi lidmi obecně pozitivní tradici, ale vznik této konkrétní radosti (i starosti) pod hlavičkou Rotary se datuje teprve zhruba patnáct let zpět. Tehdy jsme se v Rotary klubu Praha Classic potkali s Benjaminem Kurasem, známým spisovatelem, a také recenzentem restaurací (např. pro časopis EURO). Z naší společné lásky k jídlu a zásluhou jeho kontaktů vznikl  neformální Rotary Gourmet Fellowship. Poprvé jsme se sešli v Richterově vile. Později jsme navázali návštěvou tehdy nově otevřené restaurace Sansho.

Která z významných večeří měla největší ohlas?

Zásluhou spolupráce mojí potravinářské společnosti s Národním týmem kuchařů a cukrářů AKC ČR máme v některých letech možnost degustací v rámci jejich příprav na mezinárodní soutěže. Už proběhly takové večeře i pro více než 100 účastníků. Je působivé vidět náš národní tým v akci, ochutnat jejich soutěžní menu a být jeho prvními hodnotiteli. Před Vánocemi se každoročně všichni těšíme na večeři, která je vyladěna k chuti lanýžů. Ty nechávám speciálně pro tento účel přivézt čerstvé z Itálie. Naposledy jsme měli vynikající lanýžovou večeři loni v hotelu Grand Mark pod taktovkou šéfkuchaře Jaromíra Hlavsy. Jindy jsme na pozvání majitele, mimochodem také rotariána, navštívili indickou kuchyni v Curry House. Měli jsme večeře pákistánské, bulharské, slovinské, vietnamské, mexické, aktuálně chystáme korejskou BBQ. Snažíme se také propojovat naši gastronomickou skupinu i s jinými volnočasovými fellowshipy působícími v Rotary. Nejčastěji se nám to daří s golfisty. V tomto směru je opěrným bodem ROYAL BEROUN GOLF CLUB, kde už máme za sebou řadu turnajů spojených s degustační večeří a pochopitelně i příspěvkem na dobrou věc. Mezinárodní přesah pak mají i některé cesty za partnerskými kluby do zahraničí spojené s gastronomickými zážitky. Opakovaně jsme si tak vychutnali výpravu do Slovinska, kam jsme vyrazili za dobrým jídlem, lanýži, vínem a jednou i na návštěvu nejlepší šéfkuchařky světa a držitelky tří michelinských hvězd Any Roš. V tomto případě je synergií podpora mladých hudebníků, studentů hudby na vysokých školách v Praze a Ljubljani. Obdobný projekt směrovaný do Arménie už několik let organizuje jeden z ostravských Rotary klubů. 

S jakými obecně prospěšnými projekty byly, resp. jsou degustační večeře spojovány?

Jak už je rotariánům vlastní, o každou radost se chceme podělit, sdílet ji. Tento záměr naplňujeme v podobě charity. Při každé večeři se podaří získat nějaké finanční prostředky pro obecně prospěšné projekty. Někdy je to jen část z vložného, jindy se podaří získat více třeba uspořádáním nějaké dražby. Jednotlivě to nejsou velké částky, ale souhrnně to za ty roky je už docela významná suma ve statisících, možná přesahující milion. I náš Rotary klub Praha City toho má už hodně za sebou, aktuálně mezi hlavní dlouhodobé projekty patří podpora sportovního dne Pražské organizace vozíčkářů a budování haptických modelů na turisticky exponovaných místech v Praze.

Večery provází jejich organizátor Vojta Havránek (vlevo) a servírovaná jídla představují jejich tvůrci. Tentokrát to byl v restauraci ROYAL BEROUN GOLF CLUB šéfkuchař Jiří Krejčí (vpravo).  

Degustační večeře jsou připravovány nejen pro členy a členky Rotary klubů, ale i jejich partnery, děti nebo širší okruh rodinných či profesních přátel. 

Článek Láska prochází žaludkem se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

🖊 Ivana Bednářová  |   archiv Michal Farník

Jakou roli dnes sehrává Asociace majitelů hradů a zámků v ochraně a rozvoji historických sídel v České republice? Kolik objektů sdružuje a kdo za nimi stojí?

Asociace dnes funguje především jako platforma, která propojuje majitele historických objektů, sdílí zkušenosti a zároveň je zastupuje při jednání se státní správou. Nejde jen o ochranu památek jako takovou, ale o hledání rovnováhy mezi jejich zachováním a reálným, udržitelným provozem. Sdružujeme desítky objektů i jejich vlastníků a toto číslo postupně roste. Převážná většina majitelů je z České republiky, nicméně objevují se i zahraniční investoři. Rozhodující ale není národnost, nýbrž vztah k místu a ochota nést odpovědnost za jeho další existenci.

Veřejnost si často představuje život na zámku jako romantický sen. Jaká je realita a co je při obnově nejtěžší?

Realita je výrazně méně idylická. Historické sídlo je živý organismus, který vyžaduje neustálou péči, investice a čas. Vedle samotných rekonstrukcí je to každodenní provoz, administrativa, komunikace s úřady i hledání financování. Nejtěžší je právě kombinace všech těchto faktorů – vysoké náklady, složitá legislativa a dlouhodobost celého procesu. Bez trpělivosti a silné vize se do takového projektu nedá pustit. Romantika tam samozřejmě je, ale spíše v těch vzácných chvílích, kdy vidíte, že se památce vrací život.

Jaké modely využití dnes převažují a roste zájem o historické prostory?

Většina majitelů dnes volí kombinovaný model. Historické objekty slouží jako místa pro ubytování, kulturní akce, svatby či firemní setkání. Čistě soukromé využití je spíše výjimkou, protože ekonomicky je velmi obtížně udržitelné. Zájem o historické prostory přitom roste, zejména ze strany firem a institucí, které hledají autentické prostředí s atmosférou a příběhem. Právě tato autenticita je dnes obrovskou hodnotou, kterou moderní prostory nedokážou nahradit.

Vy sám jste majitelem zámku Neustupov. Co vás k tomuto projektu přivedlo a co vás motivovalo jej realizovat?

Zámek Neustupov mě oslovil svým příběhem a potenciálem. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o projekt, který nedává ekonomicky smysl v běžném uvažování. Přesto jsem cítil, že má hlubší hodnotu. Motivací byla snaha vrátit tomuto místu důstojnost a znovu ho otevřít lidem. Rekonstrukce byla náročná, ale o to silnější je pocit, když dnes vidíte, že zámek opět žije, že se v něm lidé setkávají a vytvářejí nové příběhy.

Jak by podle vás měla vypadat budoucnost soukromých hradů a zámků a co by mohl stát změnit?

Budoucnost vidím v otevřenosti, spolupráci a udržitelnosti. Historické objekty nemohou fungovat izolovaně – potřebují propojení se společností, regionem i ekonomikou. Klíčová je také spolupráce se státem. Ten by mohl výrazně pomoci především stabilnějším a předvídatelnějším prostředím, jednodušší legislativou a větší podporou obnovy. Pokud se podaří nastavit tyto podmínky, budou mít historické památky mnohem větší šanci na dlouhodobé přežití.

Myslíte, že mladší generace bude mít chuť převzít odpovědnost za tato sídla? A proč má podle vás smysl památky zachraňovat?

Mladší generace zájem má, ale potřebuje k tomu odpovídající podmínky. Správa historického objektu je obrovský závazek a bez určité podpory je to pro mnoho lidí příliš velké riziko. Přesto věřím, že právě nová generace může přinést nové přístupy a energii. Zachraňovat památky má smysl proto, že nejsou jen odkazem minulosti. Jsou součástí naší identity, kulturní paměti a zároveň závazkem vůči budoucím generacím.

Článek Michal Farník: Když historie zůstává živá se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Automobilový a motocyklový závod do vrchu Zbraslav – Jíloviště patří mezi nejstarší vůbec. První ročník tohoto rychlostního závodu se jel v roce 1908 a před válkou se naposledy konal v roce 1931. V roce 1968 obnovil tuto slavnou tradici Veteran Car Club Praha, který vzpomínkovou jízdu Zbraslav-Jíloviště pořádal letos již po osmapadesáté.

Dnes se tato jízda koná vždy první víkend nového školního roku, nikoliv však jako rychlostní závod, ale jako jízda pravidelnosti, kdy se účastníci snaží ve dvou jízdách zajet trať ve stejném čase. Letos tento podnik připomněl 95. výročí vítězství slavného Rudolfa Caraccioly s rekordní průměrnou rychlostí 123,8 km/h, který už nikdy nebyl překonán. Tehdy o 11 sekund porazil další hvězdu motorsportu Hanse Stücka. Letošní ročník připomněl také Jiřího Kristiána Lobkowicze, nadějného automobilového jezdce, jehož slibně se rozvíjející kariéru přeťala tragická nehoda na okruhu Avus v roce 1932.

V sobotu 6. září 2025 vše začalo na náměstí ve Zbraslavi. Od 8.00 hodin se otevřela přejímka, kam zavítala zhruba stovka předválečných automobilů a motocyklů. Vůbec nejstarším vozem letošního ročníku byl americký Autocar M8 z roku 1902. Od 11 hodin proběhly tréninkové jízdy a ve 13.00 hodin odstartovaly již měřené jízdy do vrchu do Jíloviště poeticky pojmenované jako Závod elegance a odvahy o putovní pohár Elišky Junkové. První odstartovaly motocykly, nejstarší z nich Trojan & Nágl Torpedo z roku 1906 se účastnil i původního závodu v roce 1908. Nechyběly ale ani motocykly Indian či Harley-Davidson, zástupcem českých motocyklů pak byly Pragy BD.

Po motocyklech odstartovaly automobily, které mají kategorie seřazeny dle výkonu. Hojné zastoupení mají značky Ford, Tatra či Aero, nechybí ale samozřejmě ani vozy Bugatti. Hned dva stroje Bugatti 13, které se rovněž účastnily původních závodů v letech 1922 a 1925, přivezl prezident Czech Bugatti Clubu Jakub Stauch. S jedním z vozů startovala jeho dcera Alžběta, která tak připomněla českou závodnici Elišku Junkovou, o jejíž pohár se celá soutěž jezdí. Vojtěch Masojídek pak přivezl Bugatti 37A, na kterém v ročníku 1929 zvítězil závodník Miloš Bondy ve své kategorii. Mezi závodními vozy však nechybí ani BMW či Jaguar. 

Vyhlášení sobotního dne probíhá již několik let v obci Jíloviště. Letos zvedl nad hlavu vítězný pohár Václav Osvald, který jel s vozem Dodge Six z roku 1931. Na Jílovišti pak v neděli 7. září 2025 odstartovala orientační jízda Středočeským krajem s názvem Výprava časem za Jiřím Kristiánem Lobkowiczem, jejíž první zastávka byla v areálu zámku Mělník. V sídle Lobkowiczů proběhla prohlídka artefaktů spojených se závodníkem Jiřím Kristiánem Lobkowiczem, který v roce 1931 v podniku Grand Prix na Masarykově okruhu dojel čtvrtý, což je dodnes nejlepší umístění českého pilota v nejprestižnějším automobilovém závodě světa. Nedělní části se oproti sobotě účastní i historická vozidla poválečné výroby, tedy vozidla do roku 1995. Diváci tak mohli vidět zástupce vozidel Škoda od 60. až do 80. let, ale také třeba Ford Mustang, Chevrolet Corvette či Lamborghini Espada. Konečný cíl byl na zámku Lobeč, kde byla v roce 1925 podepsána fúze mezi Škodou a firmou Laurin&Klement. Vítězem nedělního dne se stal pan Kotlařík s vozem Tatra 75.

Článek Nahlédnutí pod kapotu Zbraslav-Jíloviště se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Hucul – malý, odolný a neuvěřitelně věrný kůň z karpatských hor. Po staletí sloužil lidem v nejtěžším terénu a dnes si získává srdce jezdců po celé Evropě.

HUCUL – Kůň s duší hor

Skromnost, odvaha, důstojnost, věrnost, pracovitost a kamarádství – to všechno se vejde do těla malého, ale neuvěřitelně silného koně z karpatských hor. Hucul není jen „kůň“. Je to osobnost. Umí se na vás podívat tak, že máte pocit, že ví, co cítíte a o čem přemýšlíte. A když mu dáte čas a důvěru, otevře vám své srdce a stane se součástí vašeho života. Vznikne tiché přátelství – na celý život.

Zrozený v horách, vychovaný příběhy

Huculové se zrodili tam, kde jsou zimy dlouhé, léta krátká a cesty strmé a kamenité. Po staletí vozili obyvatele karpatských vesnic do míst, kam by se jiný kůň neodvážil. Bez problémů nosili těžká břemena, překonávali rozvodněné potoky a jistým krokem stoupali po úzkých horských stezkách.

Dnes už ho nepotkáte s těžkými pytli mouky a zbožím na hřbetě. Častěji ho uvidíte na pastvinách, jak klidně stojí ve větru. Ale stále z něj vyzařuje ta samá síla, vyrovnanost a odhodlání. A když se na vás podívá, víte, že tenhle kůň v sobě nosí staletí příběhů. A žádný z nich nebyl lehký.

Každé hříbě je malý zázrak

Po druhé světové válce to vypadalo, že hucul navždy zmizí. Nevhodné křížení a úbytek původních stád málem znamenaly konec. V 70. letech se ale několik nadšenců rozhodlo, že to nedopustí. Objížděli stáje a pastviny po střední Evropě, vybírali poslední čistokrevné jedince a skládali zpět mozaiku jedinců vhodnou k chovu. Díky nim hucul nepatří minulosti.

Dnes je v Česku zapsán jako chráněný genový zdroj – a každé nové hříbě je malý zázrak. Živý důkaz, že skutečné hodnoty neztrácejí význam. Ani časem.

Kůň, co zná cestu i tam, kde žádná není

Hucul nezná slovo „nejde to“. Vezme vás tam, kde začíná opravdové dobrodružství. Cestičkou sotva širší než hřbet, kamenitým srázem, hustým lesem nebo klidně potokem, který včera ještě netekl. Cítí nebezpečí dřív než vy. Nezpanikaří. Jen se rozhlédne a zvolí jinou cestu. Bez řečí, s rozvahou.

Potřebuje ale vědět, že mu důvěřujete. Je zvyklý žít ve stádě, kde jsou pravidla jasná a vztahy pevné. A od člověka čeká totéž – čitelnost, spravedlnost a klidnou sílu. A když ji má, bude vám věrný až do posledního nádechu.

Parťák pro každého

Huculové jsou ideální pro pohodové vyjížďky, hipoterapii, práci v lehkém zápřahu i pro lidi, kteří se teprve učí jezdit. Se svými 140 cm v kohoutku nepůsobí hrozivě, ale jsou statní a bez problémů unesou i dospělého muže. Jsou skromní ve svých nárocích, nepotřebují luxusní stáj ani drahé krmení – stačí jim pastva a trochu minerálů.

Odkaz hor, který žije dál

Hucul je jedním ze čtyř původních českých plemen koní a zároveň ohroženým druhem uznávaným v celé Evropě. V Česku je už jen něco málo přes tři stovky chovných klisen – a každá z nich nese příběh. Paměť doby, kdy se koně měřili podle srdce, ne podle výstavních parametrů.

Na farmě v Krkonoších, ale například i v rodině Waisserových tenhle příběh žije dál. Tady huculové nacházejí domov. Nejen pastviny a péči, ale i lidská srdce, která rozumí. A možná i proto se říká, že když vám hucul jednou vstoupí do života… už ho nikdy nechcete pustit.

Fakta o huculu

•
Původ: oblast karpatského oblouku
(Česká republika, Slovensko, Ukrajina, Polsko, Rumunsko)

•
Historie: první písemné zmínky pochází ze 17. století, plemenná kniha ČR od 1982, dnes ohrožené a chráněné plemeno FAO

•
Povaha: Klidný, odolný, vytrvalý a věrný parťák

•
Výška: Přibližně 134–144 cm v kohoutku

•
Využití: Rekreační jízda a turistika, hobby sport, hipoterapie, lehký zápřah a tah

•
Chovatelé: Asociace chovatelů huculských koní (ACHHK), na mezinárodní úrovni HIF

•
Péče: Skromné nároky na krmení a ustájení, velmi zdravé a dlouhověké plemeno

Článek Hucul, kůň s duší hor se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Tato sportovní a společenská událost se v Chuchle Areně Praha koná každoročně v poslední červnové dekádě. Je absolutním vrcholem dostihového kalendáře, triumf v něm nesmazatelně zapíše jméno vítězného koně do historie a vystaví mu tu nejlepší možnou vizitku k pozdějšímu zařazení do chovu. 

Pro jeho jezdce, trenéra, majitele, chovatele a ošetřovatele je pak tou naprosto nejvyšší metou, jíž lze v dostihovém světě dosáhnout. Dotace (celkový součet cen v dostihu) činí dva miliony korun, čímž je České Derby nejbohatším klasickým dostihem střední Evropy a patří k regionálně nejbohatším dostihům vůbec. Je to nejprestižnější zkouška, které se dostihový kůň může zúčastnit jen jednou v životě, a to když je tříletý.

Historie Českého Derby započala v roce 1920 a ani války, přírodní katastrofy či pandemie nezabránily tomu, aby se tento výjimečný dostih uskutečnil v každé sezóně. Proto letos 22. června České Derby napsalo svou již 105. kapitolu. Před zcela zaplněnou tribunou hlavního českého závodiště se na start postavilo čtrnáct koní – sedm hřebců a sedm klisen, kteří na 2400 metrů dlouhé trati nabídli úchvatnou podívanou. Ve finiši měla nejvíce sil klisna Miss of Change, francouzská rodačka, reprezentující stáj MUDr. Evy Nieslanikové, trénovaná jejím otcem Miroslavem. Na triumfu měl lví podíl žokej Callum Shepherd, který právě kvůli Derby do Prahy přicestoval z Velké Británie.

Závěr nejprestižnějšího dostihu sezóny nabídl dramatickou koncovku, ve které se po strhujícím duelu těsně prosadila klisna Miss of Change a připsala si největší úspěch své kariéry. V sedle Miss of Change exceloval britský žokej Callum Shepherd, pro nějž šlo o první vystoupení v České republice, a samozřejmě se domů vracel nadmíru spokojený.

Článek České Derby pro Miss of Change se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

V Praze se začali zájemci o členství v Rotary scházet v roce 1924 z iniciativy Antonína Suma, významného diplomata a organizátora společenského života (založil například pražskou organizaci YMCA), vyslance USA v Praze Charlese Summer Winanse a zejména syna prezidenta T. G. M. Jana Masaryka, diplomata a ministra zahraničí. Ostatně některé ze schůzek se uskutečňovaly v bytě Masarykových na Pražském hradě. Účastnili se jich například podnikatelé Jindřich Waldes, Miloš a Václav Havlovi, Josef Schulz, Jaroslav Podhajský, výtvarník František Anýž, spisovatel Václav Tille a další významní gentlemani té doby. RC Praha byl inaugurován 14. září 1925 a stal se základním kamenem pro vznik klubů v dalších devíti městech.

Místa schůzek pražského Rotary klubu se v průběhu let měnila. Jeho aktivity jsou nejčastěji spojovány s pražským Obecním domem. Pestrý klubový život se opíral o zajímavé profesní přednášky, meziklubové návštěvy nebo letní i zimní turistické akce, byli také aktivními hráči golfu a tenisu, zejména v lázeňských městech. Členové Rotary klubů pořizovali „pro bono“ překlady informačních materiálů o svých městech do angličtiny nebo francouzštiny a zajišťovali sponzorsky jejich tisk. Stali se také například průvodci zahraničních hostů při VIII. všesokolském sletu. 

Kluby materiálně podporovaly výstavbu veřejně prospěšných objektů (školy, nemocnice, divadla, domovy mládeže, sochařská díla, místní dopravní stavby apod.). V západní části distriktu byla rozšířená podpora skautských oddílů, na Slovensku pak zakládání a podpora Československého červeného kříže. Kluby vysílaly studenty na prázdninové pobyty do zahraničí. Obvyklá byla i podpora školního stravování dětí z chudých rodin. Charitativní akce vrcholily o vánočních svátcích. 

Po Mnichovské dohodě zanikly jako první Rotary kluby v Sudetech. Na území Protektorátu Čechy a Morava byl stanoven termín pro likvidaci Rotary klubů a obdobných spolků do soboty 26. srpna 1939. Podle průzkumu provedeného v roce 1946 bylo během let 1939-1945 více než dvě stě (šestina) bývalých československých rotariánů z různých důvodů vězněno nebo jinak perzekuováno. 

Bezprostředně po osvobození Československa začaly také prvorepublikové Rotary kluby obnovovat svoji činnost. Zaslouženou pozornost vzbudila zpráva o tom, že za přímé účasti a podpory dvou členů místního Rotary klubu bylo v Poděbradech zřízeno nové státní reálné gymnázium s internátní výukou po vzoru zahraničních škol. Do školy byli přednostně přijímáni žáci, jejichž rodiny utrpěly újmu během nacistické okupace. Možná nejznámější jsou dva: Václav Havel a Miloš Forman. Poděbradské gymnázium slouží studentům dodnes.

Optimismus panoval i v roce 1947 na společném setkání všech do té doby obnovených nebo nově založených klubů, které se uskutečnilo za účasti Jana Masaryka a prezidenta celého společenství ROTARY INTERANTIONAL Richarda C. Hedkeho v Plzni. Přítomen byl také zástupce zhruba tří desítek klubů ze severní a západní Anglie, jejichž členové již více než rok připravovali podmínky pro navázání vzájemných kontaktů a realizaci společných projektů. Z Plzně odjížděl s jejich pozváním k návštěvě Československa.  

Mezi kluby probíhala čilá korespondence. Na květen 1948 se do Karlových Varů připravovala další celostátní konference a také se rekrutovali dobrovolníci pro pomoc organizátorům XI. všesokolského sletu, který se měl uskutečnit v létě v Praze. Nová státní direktiva však po 25. únoru nařizovala všem spolkům a zájmovým sdružením novou registraci a začlenění do jednotného systému Národní fronty řízené komunity. Rotariáni o takovou formu existence svých klubů nestáli. Kluboví sekretáři tak oznamovali zrušení klubů pro nezájem nebo nedostatek členů.  

Pomoc rotariánů v zahraničí těm, kteří po roce 1948 odešli z Československa, byla zcela individuální. Některým rodinám se podařilo získat potřebné zázemí a relativně rychle vybudovat nový domov v západní Evropě, Anglii nebo USA. Události roku 1968 v Československu obnovení Rotary klubů nepřinesly. Teprve až v polovině osmdesátých let začalo být reálné, že v Sovětském svazu a jeho satelitech dojde k zásadním společenským změnám. 

Ústředí Rotary International už v roce 1987 rozhodlo o podpoře humanitárních a vzdělávacích projektů v zemích sovětského bloku. Realizací byla pověřena Nadace Rotary a týmy, složené ze zkušených rotariánů již existujících distriktů a byly vytvořeny takzvané „zvláštní oblasti rozvoje“ – Special Extension Areas (SEA). Podporou obecně prospěšných aktivit v tehdejším Československu byly pověřeny Rotary kluby v západní části Rakouska. Za jejich pomoci byl v roce 1990 jako první obnoven RC Praha.

Svatopluk K. Jedlička 

Foto: archiv Svatopluka K. Jedličky

Rotary kluby tvoří mezinárodní síť založenou v roce 1905 v Chicagu (Illinois, USA), která sdružuje 1,2 milionu členů a členek ze všech kontinentů. V mezinárodním prostředí se zaměřují na rozvoj občanské společnosti v místě působení, podporu mladých talentovaných lidí, fundraising humanitárních projektů i zájmové aktivity. Největším mezinárodním projektem se stalo vymýcení dětské obrny ve světě. Aktuálně jsou Rotary kluby v celkem 73 městech ČR a SR.                                 

Článek Jubilejní rok ROTARY se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.

Můžete nám krátce představit Nadaci Tomáše Bati a její hlavní poslání?

Nadace Tomáše Bati, kterou v devadesátých letech založil Tomáš Baťa junior, pečuje a hrdě šíří nadčasový baťovský odkaz napříč společností. Vytváříme prostředí, ve kterém se propojuje kulturní svět se světem podnikatelským. Navazujeme na filozofii Tomáše Bati, který vnímal komplexnost lidské společnosti se všemi jejími aspekty. Podporujeme kulturu, edukaci, komunitní život, zájmové skupiny a aktivitu mladých lidí, kteří mají chuť tvořit. To vše se děje na základě besed, tematických přednášek, workshopů, seminářů, výstav nebo pravidelné publikační činnosti.

Jaké hodnoty a myšlenky Tomáše Bati považujete za nejaktuálnější pro dnešní dobu?

Beru to komplexně. Tomáši Baťovi se postupem let podařilo vyvinout propracovanou filozofii, jejíž smyslem je navrátit lidem hrdost, vztah k práci a odvahu měnit sebe samé. Tato filozofie je nadčasová, fascinující a vesměs velmi jednoduchá, protože je postavená na selském rozumu. Je potřeba si uvědomit, že Baťovy podnikatelské úspěchy nebyly podmíněny štěstím či náhodou, ale výsledkem kontinuální práce. Naučil se vnímat lidi a chápat jejich příležitosti, obavy a přání. Nikdy nehodnotil člověka podle majetkových poměrů, ale podle osobní odvahy a odhodlání pracovat. Řídil se hlavní myšlenkou, že odvaha je polovina úspěchu. Pochopil, že je potřeba nejprve vybudovat sebe a stát se následování hodným pro své okolí bez ohledu na to, zda chcete působit na své spolupracovníky, přátele či společnost.

Co vás osobně přivedlo k nadaci a jakou roli v ní zastáváte jako projektový a PR manažer?

Měl jsem štěstí, protože v rámci své publikační činnosti jsem jednoho dne dělal rozhovor s Gabrielou Končitíkovou, současnou ředitelkou nadace, která mi sdělila, že toho času rozšiřují tým. Okamžitě mě tato informace zaujala. Znaven každodenním zpravodajstvím v komerční televizní stanici jsem cítil, že chci od pracovního života něco jiného, něco víc. A být členem „baťovského“ týmu se jevilo lákavě. Byla to výzva. Chtěl jsem být alespoň nepatrně platný ve svém rodném městě, potažmo kraji a podílet se na smysluplné činnosti, která má přesah, hlubší význam a nabízí spoustu možností pro tvůrčí kreativitu. Na starost mám přípravu veškerých projektů, které patří k jakýmsi vlajkovým lodím nadace, stejně tak se ale starám o projekty novější, které vznikly až po mém nástupu, jako třeba pravidelný kulturně-společenský program s názvem Večerní čaj, který Zlíňáci okamžitě vzali za svůj. Do toho pak komunikuji s médii, partnery a starám se o sociální sítě.

Vaše nadace spolupracuje s Expedicí Z101. Můžete nám přiblížit, jak tato spolupráce vznikla a v čem konkrétně spočívá?

Jak už to bývá, velké projekty se mnohdy rodí z nenápadných situací a s Expedicí Z101 tomu nebylo jinak. Když nám Tomáš Vaňourek poslal fotografii jedné africké továrny firmy Baťa, zaujala nás a okamžitě jsme přemýšleli, jak z ní vytěžit víc. Naštěstí máme dobré vztahy jak s rodinou Baťa, tak také se světovým vedením firmy, tudíž se nám podařilo domluvit natáčení přímo v tamním baťovském areálu. A u jednoho nezůstalo. Z keňského Limuru putovala Expedice Z101 do zambijské Lusaky či do Gweru v Zimbabwe a vznikly fantastické, a hlavně autentické reportáže, které ukazují, jak se podle baťovské filozofie žije v Africe. Jde o zajímavé svědectví. V současné době dokonce připravujeme dokumentární snímek, který celý tento příběh zasadí do historického kontextu – divákovi ukáže, do jaké míry byl Baťa skutečně nadčasový, nemluvě o tom, že Afričanům nebo Indům ukáže, že Baťa je opravdu náš, že pochází ze Zlína, potažmo z Československa, nikoliv z jejich krajů, jak si mnozí – a že jich je – mylně myslí.

Expedice Z101 navazuje na odkaz cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Jakým způsobem podle vás tento projekt rezonuje s filozofií Tomáše Bati?

V počínání Expedice Z101 vidíme odvahu tvořit, poznávat, rozvíjet se, překonávat každodenní překážky, hledat všemožné cesty, přinášet hodnotu společnosti a v neposlední řadě také vzdělávat ostatní. To všechno jsou principy, které razil Tomáš Baťa a stejně tak nebyly cizí ani pánům Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi.

Jaké výzvy jste během spolupráce s Expedicí Z101 museli překonat a co vám tato spolupráce přinesla?

Momentálně si nevybavuji žádné velké výzvy, na tuto otázku by vám lépe odpověděli spíš Tomáš Vaňourek a Linda Piknerová, kteří byli v terénu. My jsme situaci jistili ze zámezí ve Zlíně, pomáhali oběma dobrodruhům s potřebnými formalitami, dodávali jsme jim nutné kontakty a poskytovali historické materiály pro lepší orientaci v celém tématu. Každopádně tato spolupráce nám opět potvrdila, jaký byl Tomáš Baťa vizionář, když dané země, ve kterých továrny budoval, nevykořisťoval, ale obohacoval. K práci v zahraničí totiž přistupoval s myšlenkou, že je potřeba vyjednat obchod pro obě strany výhodný. Věděl, že země, se kterými chce firma Baťa spolupracovat, je zároveň potřeba i rozvíjet. Proto, jak už jsem zmínil, berou v Africe, stejně jako třeba v Indii Baťu za svého, protože i ta továrna je prostě „jejich“.

Vidíte v budoucnu další možnosti, jak by mohla Nadace Tomáše Bati spolupracovat s podobnými projekty?

Spolupráce je základ. Rádi podporujeme všemožné projekty, nejenom cestovatelské, stejně tak se s chutí pouštíme do nejrůznějších spoluprací, pokud nám však dávají hlubší smysl. S tím pak souvisí skutečnost, že si jak partnery, chcete-li po baťovsku, tak spolupracovníky opravdu pečlivě vybíráme, protože nejenom, že ctíme veškeré baťovské hodnoty, ale taky hlídáme, aby bylo se jménem Baťa nakládáno poctivě a správně.   

Co byste chtěl vzkázat našim čtenářům ohledně odkazu Tomáše Bati, Expedice Z101 nebo obecně podpory podobných projektů?

Ať si jdou za svými, byť sebemenšími sny. Může to znít jako klišé, ale ze své zkušenosti mohu potvrdit, že to funguje. Kus pravdy najdeme v zásadních citátech Tomáše Bati, že „svět patří smělým“ a „nadšení dává křídla“, a je úplně jedno, čemu se každý z nás věnuje. Hlavní je dělat věci poctivě, radostně, pokorně a trpělivě. Výsledky se dřív nebo později dostaví.

Autor: Šárka Kmínková

Článek NADACE TOMÁŠE BATI A JEJÍ HLAVNÍ POSLÁNÍ se nejdříve objevil na Prestigemedia.cz.