🖊 Jakub Ždych | Radomír Kočí
Na první pohled je zámek v Rochlově romantika. Honosná barokní stavba v krajině západních Čech, několik století historie, vrstvy stavebních etap a historicky významné místo v rámci obchodní stezky mezi Norimberkem a Prahou. Avšak zestátnění areálu jej přivedlo do dezolátního stavu, budova byla určena k demolici a považována za životu nebezpečnou. Záchrana přišla těsně před demolicí nařízenou státem, když společnost Pegisan vstoupila do zámeckého areálu. Objekt byl dlouhodobě zatížen vlhkostí, část konstrukcí narušena, historické zásahy změnily režim zatížení stěn i základů. Starší jádro reagovalo jinak než pozdější dostavby. Nebyla to kulisa, byl to bortící se organismus v nerovnováze. Ing. Josef Ždych má však se záchranou památek bohaté zkušenosti a po vzkříšení staveb jako francouzské a německé ambasády v Praze, lázeňského domu Kriváň v Mariánských Lázních nebo kláštera v Kladrubech se rozhodl pro záchranu rochlovského zámku na vlastní pěst.
VLHKOST JAKO SOUČÁST ROVNOVÁHY
Jedním z největších omylů při rekonstrukcích historických staveb je snaha „udělat je suché“. Historický objekt ale není novostavba. Určitá míra vlhkosti je součástí jeho fyzikální podstaty. Pokud by se radikálně vysušil, mohlo by dojít k dotvarování základů a k nevratným deformacím. Rekonstrukce rochlovského zámku proto nebyla o drastických zásazích, ale o citlivé regulaci. Obnovení proudění vzduchu, stabilizaci vlhkostního režimu, postupném sjednocování rozdílných konstrukčních částí. Ne o rychlosti, ale o trpělivosti.
STABILITA JAKO TICHÝ LUXUS
Jedním z klíčových zásahů bylo statické stažení objektu v podélném směru. Vložení nových táhel, návrat nosných prvků do krovu i do stropních konstrukcí. Neviditelná práce, ale zásadní pro jakoukoliv předválečnou budovu. Rozdílné základové poměry mezi starší a mladší částí bylo nutné zmonolitnit tak, aby budova fungovala jako jeden celek – ne jako soubor historických kompromisů. Luxus zde nespočívá v mramoru ani zlacení, luxus je stabilita a udržitelnost.
NEJTĚŽŠÍ ROZHODNUTÍ: PŘIZNAT SOUČASNOST
Paradoxně největší dilema nepřišlo u statiky. Přišlo u otázky, zda do historického krovu vložit novou věžičku a střešní okna. Kde končí respekt k historii a začíná zásah? Má současnost právo vstoupit do několikasetletého objektu? Nakonec převážila jiná úvaha: každá epocha by měla být na stavbě čitelná. Zámek se vyvíjel po staletí. Zámecká věžička není narušením historie, je jejím pokračováním. Nejde o kopírování minulosti, jde o dialog s ní. Věž v sobě navíc nese historické dřevěné prvky západočeské architektury.
POKORA JAKO ZÁKLADNÍ NÁSTROJ
Rekonstrukce památky nezačíná technologií. Začíná studiem. Porozumět tomu, z jakých období objekt pochází, jaké materiály byly použity a jaké zásahy jej v minulosti změnily. A důležité je i pochopení místní půdy, klimatických podmínek. Teprve poté může přijít moderní řízení stavby, nové materiály a současné postupy, které zámek i celý areál postupně revitalizují.
ROCHLOV JAKO DŮKAZ, NE JAKO SYMBOL
Zámecký areál v Rochlově ukazuje, že i když historie západních Čech a zámku byla krkolomná, vše může mít svůj šťastný konec. Z odepsané kulturní památky se stává místo odpočinku pro turisty, útočiště pro menší podnikatele i zázemí pro oslavy, výstavy a teambuildingy velkých firem. Je možné zachránit historický objekt tak, aby byl funkční i v současnosti bez agresivních zásahů? Na to zámek v Rochlově odpovídá beze slov.
